07.08.2013 - Jeden nikdy neví.

Název obrázku: Rasmus Ankersen12

Vypadá jako floutek. Možná to ani nic jiného není. Mozoly nemá a kdo ví, jestli nejezdí s tím malým autem bez střechy. Pasovalo by to k němu. Co ten nás může učit? Jak ho vůbec může napadnout, že bychom ho mohli poslouchat?

Nakonec jsme ani nedutali. Rasmus Ankersen vyprávěl o tom, jak napsal knihu, která se anglicky jmenuje Gold Mine Effect. Česky to není složité. Gold je gold, mine je díra v zemi a effect má jen písmeno navíc.

Kniha je o zapadlých koutech světa, kde se olympijští šampioni rodí rok co rok, jako houby v tom dobrém. Pokud by psal o hokeji, tak by navštívil Litvínov. Neumí bruslit, a proto byl na Jamajce a v Keni. To si můžete přečíst sami [ sami]. Já vám jen řeknu historku, se kterou svou přednášku začal.

S kamarády kdysi dávno někde v Dánsku otevřeli fotbalovou akademii. Jednoho z chlapců přijali pro tři důvody. Prvním bylo, že se nepřihlásil někdo jiný, a tak si nechali patnáctiletého kluka, který nebyl ničím zajímavý. Druhým důvodem bylo, že bydlel blízko a nemuseli mu platit ubytování. Třetím důvodem bylo, že klukův táta v akademii pracoval jako údržbář a chtěli mu udělat radost.

V tu samou dobu každý z trenérů napsal pět jmen hráčů, o kterých si myslel, že jednou budou hrát profesionální fotbal. Seznamy zalepili do obálky a tu otevřeli po pěti letech. Netrefili ani jediného. O synu topičově nemluvě.

A byl to právě on, kterého po třech letech prodali za tři a půl milionu Euro do Palerma. Následně ho koupil Wolfsburg a z portmonky musel vykasírovat ještě o sedm mega víc. Teď již víte dvě věci. Tou první je, že pokud údržbář v akademii pojmenoval syna po sobě, tak se pán v montérkých a s hnědou brašnou přes rameno nemohl jmenovat jinak, než Simon Kjaer. Tou druhou je, že, jak mi šachisté dávno víme, lecjaký pěšák může mít v tornistře maršálskou hůl. A to platí i o hoších, co jezdí kabrioletem a vypadají, jako z reklamy na žvýkačky.