Slavnost se vydařila. Diváci přišli, hudba hrála, hráči měli hezké dresy a fotbal byl svižný. Stadionem kolovaly mexické vlny a po nich se pískalo. Nevěděli jsme kudy na Nora a náročný divák to dokázal ocenit.
Není slabých soupeřů. Se slzou v oku budeme vzpomínat na doby, kdy jsme tuto větu slýchali poté, co nás potrápil někteří z fotbalových trpaslíků. Svého času mezi ně patřilo i Norsko. Nebyli to sice úplní Šmoulové ze Sněhurky a sedmi kacafírků, ale společně s Finy a podobnými mohli jen stát u dveří a žmoulat v ruce čepici.
Dnes už je jiná doba. Přijedou kopálisti ze země polární noci a věčného sněhu a umí to stejně jako ti naši, pokud ne o kousek víc. Podobně na tom byli jejich kolegové z reprezentace do jednadvaceti let, kteří hráli předzápas s českou jednadvacítkou na Žižkově.
Před půl rokem jsme pískali na trenéra Bílka a dnes jsme rádi, když stejní hráči zremizují s Norskem. Za nějakou dobu se nám může stát, že budeme pískat i na nového trenéra. Potom třeba zjistíme, že s hráči které máme, nemůžeme hrát jiný fotbal, než jaký hrajeme. Přejme si, aby to bylo jinak. Copak jste ještě neviděli cirkus, ve kterém nový principál odnaučil medvědy jezdit na kole a udělal z nich filharmonii?